Jsou nějaké speciální duchovní DOVEDNOSTI (pravidla) užitečné pro Dny ticha - evangelikální duchovní retreat?

Dny ticha předpokládají jisté duchovní dovednosti, které by měli účastníci znát, aby se mohli pokusit vydat po jejich stopách. 

My využijeme 3 nejzásadnější:

1. dovednost - ZTIŠENÍ. Umění pár dní vůbec nemluvit je asi nejviditelnější zásada, kterou bychom od pobytu v klášteře očekávali. Má to své dobré důvody. V úvodu Žalmu 65 se píše: "Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby." Neustálá aktivita, a to i ta rozumová a komunikační, jsou hradbou, kterou by se měl pokusit na Dnech ticha každý sám překonat. Žalm 39 popisuje, že se král David jednou také rozhodl mlčet a nic neříkat. Brzy ale narazil na ukrytou a temnou tvář světa ticha. Zažil, že verbální ticho jen odkrylo a rozvířilo jeho nevědomou, možná nepřiznanou nebo potlačovanou, ale určitě ukrytou vnitřní bolest, hořkost, hněv, strachy, nejistoty, hříchy. Doslova říká: "Srdce mě pálilo v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň...". Vědomé ztišení odhalilo bouře v jeho mysli a odkrylo výčitky, zneklidnění i znejistění ze sebe samého. Odborná literatura dokonce uvádí, že se lidé v takovém ztišení setkávají se svými "démony". Zkušenosti nám odhalují, že za slovní komunikací se ukrývá a bují svět myšlenkových bouří, svět ukrytých masek duše, pocitů viny, nejistot, bolestí, svět nevyřešených selhání, hříchů, pochybností, svět hlubokých zranění, křivd, zklamání, na něž v běžném duchovním či církevním životě býváme velmi chabě připraveni. Toto vyjevení vnitřních bouří, silných pocitů marnosti, osobní viny a nezpracovaných emocí je něco, s čím buď lidé už na Dny ticha sami přijíždějí nebo se k nim propracovávají cca do dvou dnů verbálního a především myšlenkového ztišení. To je první duchovní dovednost a první mezník, který nás na cestě duchovní obnovy patrně čeká - ztišit rozum a mysl.

2. dovednost - TEĎ A TADY. Po dovednosti uvidět a možnosti utkat se alespoň s těmi našimi nejpalčivějšími "bubáky" přichází druhá dovednost. Prorok Izajáš v 6. kapitole popisuje zvláštní scénu, ve které v Boží blízkosti uvidí svou vlastní hříšnost. To už i z vlastní zkušenosti známe. Anděl z řádu Serafů mu pak ale zvěstuje Boží odpuštění a uklidňuje tuto osobní prorokovu vnitřní bouři. Prorok pak píše: "V tom jsem uslyšel hlas Panovníka: "Koho pošlu a kdo nám půjde?" I řekl jsem: "Hle, zde jsem, pošli mne!" Uslyšet hlas Hospodina je něco podstatného, vzácného a důležitého pro naši duchovní i lidskou reformu. Je to podstatné pro naši re/kreaci (dosl. lat. znovu/vytvoření). Verbální a myšlenkové ztišení je pouhá předehra k tomuto klíčovému momentu. Momentu, kdy jsme vnitřně připraveni pokorně a zároveň s jistotou založenou v Kristově oběti, smíření a milosrdenství říct: "Dobrá! - ZDE JSEM! JSEM TADY A TEĎ.". Až sem se však mnohdy lidé prakticky nejsou schopni dostat. Obzvlášť, když nemají zkušenosti s duchovními cvičeními. Buď to totiž říkají příliš brzy a pak je to většinou pouhá rozumová náboženská fráze bez valného obsahu a významu, nebo to neřeknou vůbec. Proč? Vnitřně vnímáme, že setkání s Bohem je až příliš vážné a významné, což v nás může vzbudit vědomí nehodnosti, zbytečnosti a umlkneme. Mluvení v Boží přítomnosti považujeme za troufalost či neúctu. Nebo naopak uprostřed nás něco křičí, že je to setkání s se sebou samým a se svatým Bohem příliš silné a chceme to mít rychle za sebou. Ať už je to jakkoli, Dny ticha jsou přesně tím prostorem, který by měl umožnit se doopravdy zastavit a vykročit tomuto nejdůležitějšímu setkání JÁ-TY naproti. Můžeme si dovolit vyjít za Kristem na hlubinu. Nejde o jeden okamžik. Jeden moment. Jeden zážitek. Jde spíš o setkání, které s našimi letmými povrchními setkáními, které známe třeba ze sociálních sítí, nemá pranic společného. Nejde ale ani o pouhou rovinu intelektuálního pochopení toho, co po nás Bůh může chtít. Nejde o to si říct: "Ok, jsem smířený a nic neřeším, jsem teď a tady. Co mám dělat, Bože? Co po mně chceš? Co mám udělat?" Tento analytický rozumový přístup bývá žel často zavádějící a neplodný. Dny ticha mají časový potenciál dovolit si v této fázi uslyšet tlukot vlastního srdce, vnímat svůj vlastní dech, uslyšet zpěv ptáků, nevnímat čas (a to vše doslova). Jde o to, abychom věděli a prožili: "tady jsem", "dýchám", "slyším", "vidím", "cítím", "žiju". Jsme až příliš zvyklí, že žijeme v poklusu. Jsme natolik zahlcení, že očekáváme, že se odpovědi na všechny naše otázky a další věci mají dít instantně, rychle a bez velké námahy. Něco nás vnitřně nutí pospíchat, nemít čas jen tak být, žít. Nikoli! Na Dnech ticha máme čas! Čas zastavit se! Otevřít oči a rozhlédnout se. Máme čas otevřít uši, poslouchat a uslyšet znovu sebe, stvoření, Stvořitele. Nikam nespěchat. Toto je příhodný, zvláštní čas (řec. kairos) a určitý mezník. Mnozí účastníci to za 4 dny ale nedokáží. Nevadí. Nejznámější duchovní cvičení pro laiky mívala a dodnes občas mívají až 40ti-denní časovou dotaci, což si dnes může dovolit opravdu málokdo.  To ale není tragédie! Neklaďme Bohu do cesty naše cíle, limity a naše očekávání. Mluvíme o duchovní cestě, příležitosti k setkání, nikoli o produktu, který jsme si objednali a očekáváme, že "pozítří" dorazí a když nepřijde "včas", jsme z toho nervózní a podráždění. Dny ticha - duchovní obnova také určitě nevyřeší vše a navždy. Dovolme ale živému Bohu, aby On sám otevřel téma, o kterém s námi bude chtít mluvit TADY A TEĎ. Má na to právo. Přece jenom On je nás Stvořitel. Může to nakonec být jen jedna jediná věc. Jediná oblast, kterou On otevře. Může to být dokonce jiná věc, než která nás na Dny ticha přivedla. Jen dovolme Bohu, ať  si tyto dny může použít, jak chce. Zkušenosti říkají, že právě proto se lidé na Dny ticha znovu a znovu s chutí vracejí. Chtějí znovu uvidět, čím jsou vnitřně znečištěni. Uslyšet znovu Boha promluvit. Děje se to postupně. Učíme se setkávat se!

3. dovednost - POŠLI MĚ. Izajáš píše ve stejné větě další věc: "... I řekl jsem: ´Hle, zde jsem, pošli mne!´ " Může se stát, že dojdeme až do tohoto bodu. Bodu vydání se. Vnímáme, že už nejde pouze o nás! Dostáváme se do fáze, kdy už neslyšíme ani tlukot vlastního srdce a vlastní dech, ale uslyšíme tlukot Jeho srdce, prožijeme, co prožívá On, uvidíme, co vidí On, nazříme hlubší smysl věcí. Budeme se usmívat, když uvidíme Jeho se smát. Budeme plakat nad tím, nad čím i On zrovna pláče. Není to tolik o slovech, o popisu, co slyším, ale spíš o náhledu do smyslu věcí. Jde o napojení se na Něj. Nejde o rozumové pochopení věcí, jako spíš o sjednocení se se s Stvořitelem, Vykupitelem a Přímluvcem. "Ježíš mu odpověděl: ´Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.´ " (Jan 14:23)

Není to vysoká škola, ale určitě stojí za to zkusit objevovat tuto cestu do Boží přítomnosti.